Sponsored

Základní platební účet zní jako sociální produkt pro lidi, které banka nechce. Ve skutečnosti je to přesnější číst opačně: jde o zákonné minimum, které má zabránit tomu, aby se člověk s oprávněným pobytem v Evropské unii dostal mimo běžný platební provoz. Bez účtu se hůř přijímá mzda, platí nájem, inkaso, energie, daně i pojistné. Proto EU a český zákon nepracují s účtem jako s odměnou za bonitu, ale jako s přístupovou službou.

ČNB v informačním letáku k evropským pravidlům uvádí, že spotřebitelé oprávněně pobývající v EU mají právo alespoň na základní platební účet vedený bezplatně nebo za rozumný poplatek. Stejný materiál popisuje základní účet jako účet s debetní kartou, možností výběru hotovosti, uložením peněz a prováděním i přijímáním plateb. To je důležité vymezení. Základní účet není prémiový balíček, ale nemá být ani prázdná schránka bez použitelných platebních funkcí.

Český zákon o platebním styku dává tomu právu konkrétní podobu. Banka nebo pobočka zahraniční banky, která vede platební účty spotřebitelům, má za stanovených podmínek zřídit a vést základní platební účet spotřebiteli oprávněně pobývajícímu v členském státě EU. Odmítnutí není volná obchodní úvaha. Zákon rozlišuje situace, kdy poskytovatel odmítnout může nebo musí: například pokud už spotřebitel má v Česku účet s potřebnými službami, pokud by uzavření smlouvy porušilo pravidla proti praní peněz, nebo v některých případech po dřívějším ukončení smlouvy.

Z pohledu klienta z toho plyne jednoduchá otázka: nejde o to, zda banku přesvědčí, že je pro ni zajímavý. Jde o to, zda splňuje zákonné podmínky a zda banka případné odmítnutí opírá o důvod, který zákon zná. Pokud banka odmítne, má podle zákona spotřebiteli bez zbytečného odkladu písemně sdělit důvody a připojit informaci o mimosoudním řešení sporů, možnosti podat stížnost orgánu dohledu a případně stížnost přímo poskytovateli. Výjimkou jsou situace, kdy by sdělení důvodů samo porušilo jiný právní předpis, typicky AML pravidla.

Důležitý je i případ nezletilých. ČNB v dohledovém sdělení č. 1/2018 napsala, že povinnost založit a vést základní platební účet se vztahuje na každého spotřebitele bez ohledu na věk. Současně uvedla, že odmítnutí jen proto, že spotřebitel je nezletilý, že banka běžně nevede účty pro nezletilé, nebo že její systém neumí evidovat údaje o nezletilém a jeho zástupcích, bude považovat za porušení povinnosti podle § 210 zákona o platebním styku. Pro rodiče, opatrovníka nebo poručníka to neznamená neomezené dispoziční právo dítěte k účtu. Znamená to, že banka nemůže z věku udělat plošnou výluku.

Základní účet musí obsahovat alespoň zákonné služby. Patří sem zřízení a vedení účtu, vložení hotovosti, výběr hotovosti, úhrada včetně trvalého příkazu, odchozí inkaso, platba debetní kartou, vydání a správa debetní karty a možnost ovládat účet přes internet. Zákon navíc říká, že banka tyto služby poskytne v rozsahu a způsobem, jakým je poskytuje uživatelům jiných platebních účtů. Jinými slovy: pokud banka u běžných účtů nabízí internetové ovládání nebo debetní kartu určitým standardním způsobem, základní účet nemá být technicky horší jen proto, že je základní.

To ale neznamená, že účet musí být vždy zdarma. Právě tady se z právního nároku stává spotřebitelská kalkulace. Evropský informační materiál pracuje s formulací bezplatně nebo za rozumný poplatek. Český zákon stanoví, že za služby uvedené v § 212 odst. 1 náleží poskytovateli nejvýše úplata odpovídající obvyklé ceně podle zákona o cenách. Pro klienta je proto praktické ptát se nikoli jen na měsíční vedení účtu, ale na celý ceníkový koš.

První položkou je vedení účtu. ČNB ve svých metodických listech k osobním financím připomíná, že za vedení účtu se obvykle platí, i když některé banky nabízejí účty bez přímého poplatku. U základního účtu je potřeba zjistit, zda banka účtuje měsíční cenu, zda ji podmiňuje aktivním užíváním a zda se liší cena papírového výpisu, pobočkové obsluhy nebo jiné podpůrné služby.

Druhou položkou je karta. Zákonné minimum zahrnuje debetní kartu, ale klient má sledovat vydání, správu, náhradní kartu, PIN, blokaci a případné limity výběrů. Třetí položkou jsou platby: příchozí a odchozí úhrady, trvalé příkazy, inkasa a platby zadané na pobočce mohou mít odlišné ceny. Čtvrtou položkou jsou hotovostní operace. Výběr z bankomatu vlastní banky, výběr z cizího bankomatu, vklad hotovosti a výběr na pobočce nejsou vždy stejný náklad.

Pátou položkou je digitální přístup. Zákon výslovně počítá s možností ovládat základní platební účet prostřednictvím internetu. U spotřebitele, který účet potřebuje hlavně kvůli pravidelným platbám, je praktická použitelnost internetového bankovnictví stejně důležitá jako samotná existence účtu. Pokud klient na internet nemá přístup nebo ho nemůže používat, musí se naopak dívat na cenu a dostupnost pobočkových nebo papírových alternativ.

Pro banky a poradce je základní účet testem souladu s pravidly (compliance). Produktový design nesmí zacházet se základním účtem jako s milostí pro okrajové klienty. Pro spotřebitele je to zase test ceníku. Právo na účet řeší vstup do platebního systému; neřeší automaticky, zda konkrétní balíček vyjde levněji než běžný účet v jiné bance. Proto má smysl porovnat základní účet s běžným účtem až po stejné trase: měsíční cena, karta, převody, inkasa, hotovost, bankomaty, internet a pobočka.

Nejslabší čtení základního účtu je otázka „dá mi ho banka?”. Silnější otázka zní: pokud na něj mám nárok, co přesně dostanu, za jakou cenu a jaké odmítnutí by banka musela právně vysvětlit. V tom je rozdíl mezi charitou a právem.

Tomáš Horák

Contributing writer at Clarqo.