Read the full book free below — or grab the PDF / EPUB above
🇬🇧 Prefer English? Read the English edition → — or grab the English PDF / EPUB from the buttons above.
Příběh
Čerstvě rozvedená Eva se nastěhuje do oprýskaného bytu ve třetím patře nad žižkovským dvorem a za uvolněnou lištou najde krabici od bot plnou milostných dopisů z roku 1963 — krásných, naléhavých a nikdy neodeslaných. Jak pátrá po ženě, která je psala, a po muži, jehož se musela vzdát, vydá dům i své druhé tajemství: truhláře, který opravuje schodiště a pořád si nachází důvod vystoupat k jejím dveřím. Přes šedesát let a jedna okna se dvě ženy učí téže těžké lekci o ceně opatrnosti — a Eva musí rozhodnout, zda je minulost varováním, nebo dovolením. Zářivý, něžný román o druhých šancích a o dopisech, které se nikdy neodvážíme poslat.
Dvě vydání, zdarma — čtěte česky (Neodeslané dopisy) nebo anglicky (The Unsent Letters). Jazyk si vyberte tlačítky ke stažení výše.
Přečtěte si začátek — první kapitola zdarma
Krabice dorazily na dvě jízdy taxíkem a jednu vypůjčenou škodovku. Eva odmítla najmout dodávku. Najmout dodávku by znamenalo přiznat, že vlastní dost na to, aby ji potřebovala, a ona strávila osm měsíců tím, že si dokazovala, že tomu tak není.
Ve tři odpoledne ji majitelka škodovky — kolegyně Petra — políbila na obě tváře, vtiskla jí do rukou láhev moravského vína („na první noc, Evo, ne na první hodinu, hlídám tě”) a odjela. Víno skončilo na okenním parapetu v kuchyni. Eva stála uprostřed hlavního pokoje a dívala se na krabice srovnané podél zdi s úhlednou nepřátelskostí malého okupačního vojska.
Byt byl ve třetím patře domu, který byl v roce 1908 elegantní a od té doby upadl tak, jak to dokážou jistí lidé — pokud ne krásu, tak alespoň jistou konstrukční důstojnost si zachoval. Stropy měřily tři a půl metru; štukové ozdoby byly tolikrát přemalované, že jim změkly hrany. Podlahy byly z širokých prken, lak z nich na vyšlapaných místech sešel, holé dřevo bledé jako staré plátno. Okna, dvojitá, vedla do vnitrobloku, a vnitroblok, o čtyři patra níž, choval kaštan barvy zašlé mědi v říjnovém světle.
Přistoupila k oknu tak, jako když člověk tiskne modřinu: aby poznal její rozměry.
Strom byl ohromný. Neměl co růst do takové velikosti na dvoře tak malém, a přece tam stál, tlačil se vzhůru, jeho nejvyšší větve sahaly skoro do roviny jejího parapetu. V tuto úterní hodinu dopadalo světlo plošně a stříbřitě z protějšího pavlače a nacházelo poslední listy. Dole zabíral jeden roh hodinářský krámek, jeho vývěsní štít psaný od ruky písmem, které soukromě datovala kolem roku 1978. Naproti zahalovalo čerstvé lešení cosi, co domácí nazval kadeřnictvím a co se zjevně stávalo vinárnou — takovou s nevyslovitelným názvem, kde by za sklenku ryzlinku vlašského účtovali dvě stě korun. Mezi nimi: kola připoutaná k okapní rouře, kontejner na tříděný odpad s víkem podepřeným cihlou a kočka, kterou ještě neznala.
Dívala se, jak kočka přechází dlažbu s ohromnou, rozvážnou důstojností. Pak se obrátila zpět ke krabicím.
Měla svůj pořádek. Nejdřív ložní prádlo, protože na spánku záleželo. Pak kuchyňské věci, protože na ranní kávě záleželo. Potom pracovní materiály — lněná nit, lupa, pH pera, restaurátorský papír — protože byla někdo, kdo pracuje, a záleželo jí na tom vypadat jako ten člověk i v bytě zařízeném jednou pronajatou postelí a jedním pronajatým stolem. Knihy nechala nakonec. Knihy mohly počkat; byly trpělivé.
Tomáš to o ní jednou řekl. Jsi trpělivá. Myslel to laskavě a ona to laskavě přijala, a teprve teď, po osmi měsících, začínala chápat, že to byla diagnóza.
Potíž byla v průvanu.
Táhl od dlouhé zdi hlavního pokoje, od lišty pod oknem, chladná nitka října, s níž se setkávala pokaždé, když šla kolem. Už dvakrát kvůli ní raději přesunula krabici, než aby se jí postavila čelem. Při třetím průchodu položila dlaně naplocho na prkna, hledala spáru a zjistila, že jeden díl — čtyřicet centimetrů, ztmavlý starou barvou — není jen rozevřený, ale vyčnívá pár milimetrů nad omítku, vyklenutý ven, jak se dřevo prohne, když dlouho dýchalo vlhko.
Šla pro nářadí. To první, co našla, bylo víno.
Láhev pořád stála na parapetu. Podívala se na ni. Světlo pokleslo, zezlátlo, a byt na okamžik vypadal, ne-li teple, tak alespoň možně.
Nářadí bylo v druhé krabici, kterou otevřela.
Dláto — používala je na napínací rámy, blízko k tomu — zajelo za lištu snadno. Dřevo povolilo úplně bez dramatu. To byla nedůstojná pravda starých domů: ani tak nevzdorovaly zásahu, jako se drolily, nebo prohýbaly, nebo vám zůstávaly v rukou v malém obláčku omítkového prachu a vůni čehosi staršího pod tím — vápno, uhlí, zadržený dech sta let.
Krabice od bot seděla v dutině mezi lištou a obvodovou zdí, jako by tam byla položena schválně. Protože byla.
Eva se posadila na paty.
Krabice od bot značky — naklonila se, aby přečetla vybledlý nápis — Baťa, což ji řadilo k padesáti letům stáří, ne-li víc. Byla převázaná čímsi, co kdysi bývalo motouzem a teď bylo zpráchnivělé, křehké a vzdalo se ve chvíli, kdy ji zkusila rozvázat, aniž ji skutečně rozvazovala. Pod víkem: nepatrný odpor, pak vzduch. Vůně, která se zvedla, nebyla nepříjemná. Starý papír, starý prach a slabá sladkost z let, kdy laciné mýdlo ještě tu sladkost mívalo.
Dopisy. Svazek dopisů, několik volných listů a jedna obálka — jediná obálka — pomačkaná a znovu přeložená, chlopeň spíš zastrčená než zalepená.
Neotevřela je hned. Byla restaurátorka; znala tu kázeň, totiž chvíli sedět a dýchat a dívat se na to, co má, aniž by se toho dotkla, protože první, co se člověk naučí, je, že věc nelze od-dotknout — lze být jen opatrný předtím a pečlivý potom.
Vrchní list byl psán plnicím perem, čistým, ovládaným kurzivním písmem z doby, kdy se krasopis ještě učil jako dovednost a tiše se cenil. Mohla jej přečíst odtud, jak klečela, aniž by jej zvedla: J. — jen tolik, jediný iniciál v pravém horním rohu, zastupující celé jméno.
Zvedla jej.
To, co četla, přikrčená na studeném linoleu v bytě, v němž bydlela tři hodiny, zatímco říjnové světlo skomíralo a cizí kočka přecházela po dlažbě dole, byl dopis, který začínal uprostřed myšlenky:
— a snažím se najít správné slovo pro to, co se mezi námi děje, když jsme v jedné místnosti, což je právě to, co nedokážu vložit do dopisu, a přece tu sedím a vkládám to do dopisu, který nikdy nepřečtete, čímž se celý ten problém stává poněkud elegantním.
Kaštan dnes ráno zase shazoval listí. Vy ho z okna nevidíte — jste za rohem a o dvě patra příliš vysoko —, a tak vám ho popíšu: nerozvážný. Ten strom je naprosto nerozvážný k vlastnímu umírání. Pokaždé, když se z kopce přižene vítr, pustí na dlažbu další náruč a zdá se, že mu to ani v nejmenším nevadí. Začala jsem kaštanu závidět. Závidět je nesprávné slovo. Začala jsem ho studovat, jako se studuje obor, který člověk hodlá nakonec provozovat.
Vaše jméno nenapíšu, jak víte a co jsem přestala mít za zlé. Nebo přestávám. Řeknu to raději takto: J., který rozumí nosným vlastnostem věcí; J., který stál na sedmém schodu a něco si zapisoval do malého zeleného zápisníku; J., který mi jednou řekl — jen jednou, mimochodem, jako by to nebyla ta jediná důležitá věc, kterou kdy vyslovil —, že budova nechce spadnout, je jí jen bráněno stát.
Pokouším se v tuto chvíli být budovou.
Nemohu vám tady říct, co tím myslím, protože tady je také nikde; tyto stránky neexistují; vy je nečtete. Ale kdybyste je četl — kdyby existovala verze tohoto dopisu, která by dokázala přejít dvůr a vystoupat po schodech tam, kde po večerech jste, což neexistuje —
řekla bych vám, že myslím na to, jak vy—
Tam list končil.
Eva ho obrátila. Prázdný. Zbytkem prošla dost rychle, jen aby se ujistila, že jsou to všechno dopisy — tucet, snad patnáct listů —, všechny stejnou rukou, všechny adresované stejně, J., celé jeho jméno, co jí tyto stránky dovolovaly. Žádná zpáteční adresa. Na prvním listu žádné datum; na druhém měsíc a rok vyražené nahoře jinou rukou, a ona s malou specialistickou radostí poznala otisk jednoho určitého psacího stroje. Tedy poznámka, dopsaná později — tím, kdo je našel. Nebo samotnou pisatelkou. 1963 sedělo k té gramáži papíru, k vybledlému inkoustu, ke krabici od Bati, ke způsobu kurzivy, k uhelnému pachu pod tím vším.
Rok devatenáct set šedesát tři.
Pořád byla přikrčená. Kolena se jí už nějakou dobu nehlásila a teď prostě zákonodárně rozhodovala za její kosti. Posadila se zády ke zdi pod oknem a držela ten zlomek v obou rukou, výcvik jí je udržoval v rovině, i když cosi v hrudi to s opatrností vzdalo.
J., který stál na sedmém schodu a něco si zapisoval do malého zeleného zápisníku.
Obracela to v hlavě. Schodiště. Inženýr, nebo revizor — někdo, kdo si poznamenal sedmý schod. Byla v domě, kde se to stalo. Pod ní, kdesi v té temné svislé šachtě, kterou toho odpoledne třikrát zdolala s krabicemi, byl sedmý schod.
Vyhlédla ven. Kaštan tam pořád stál. Světlo skoro došlo.
Ten strom je naprosto nerozvážný k vlastnímu umírání.
Pisatelka se dívala na tento strom. Sedávala, patrně, u tohoto okna — v tomto pokoji, který snad ne vždy býval pokojem, kde člověk zahálí — a dívala se, jak shazuje, a tu větu zaznamenala pečlivou rukou muži jménem J., jehož celé jméno se rozhodla, že nemůže svěřit papíru. A pak, protože žádný z nich nikdy neodeslala, zavřela celý ten problém do krabice od Bati a zasunula ji za lištu, pod jediné okno, z něhož byl kaštan vůbec vidět.
Eva o tom uvažovala tak, jako se uvažuje o dveřích nechaných pootevřené.
Pak uvažovala o tom, jak pisatelka věděla, že dopis nebude nikdy zachycen: protože ho nikdy neodeslala. Seděla tady a psala muži, jehož jméno nenapíše, a dělala to — patrně — z důvodu, z něhož lidé dělají cokoli nerozumného: protože musela, protože druhá možnost byla horší, protože vyslovit věc do ticha je méně nesnesitelné než nechat ji zcela nevyřčenou.
Eva položila list na linoleum vedle krabice. Přitiskla dlaně naplocho na stehna. Uvědomovala si, že je v cizím bytě, na podlaze páchnoucí uhlím a starým lakem, poslední denní světlo odcházelo, Petřino víno pořád zazátkované na parapetu — a že začala, aniž se tak rozhodla, plakat. Což neudělala za těch nějakých tři sta dní od chvíle, kdy podepsala papíry, jež zúřednily to, co bylo neúřední podstatně déle.
Nepoplakala si kvůli ničemu z toho. Ne kvůli bytu na Wenzlově, který rozdělili bez boje, protože oba byli lidé, kteří nebojují, což byla celá ta potíž v jediné větě. Ne kvůli pokoji navíc, který zůstal tématem, jež se pečlivě nikdy nenadhazovalo, žalem, který oba raději drželi ve výšce stesku. Ne kvůli osmi měsícům vlastní zdatnosti, kvůli tomu, že byla naprosto v pořádku, že byla — Petřino slovo, laskavě míněné — odolná.
Plakala teď nad ženou, kterou neznala, jejíž jméno měla jen jako jediný iniciál, M., zahlédnutý na druhém listu, aniž ho chtěla podržet; která milovala muže jménem J. v roce 1963 a neodeslala mu dopisy a zazdila je pod oknem a byla, se vší pravděpodobností, už léta mrtvá.
Byl to, pomyslela si Eva, ten nejúspornější žal, který za dlouhou dobu měla.
Omyla si tvář u kuchyňského kohoutku — v koupelně teklo horko, ale pomalu, a na takovou trpělivost dnes večer neměla — otevřela Petřino víno, nalila si je do hrnku, protože sklenice byly v krabici, kterou nenašla, a stála u tmavého okna a dívala se na osvětlené tabulky na protější pavlači.
Vnitroblok byl prázdný, až na kočku, uspořádanou teď na víku kontejneru jako figura postavená na podstavec.
Sedmý schod. Zelený zápisník. Nosné vlastnosti věcí. Víno bylo dobré; řekne Petře, že bylo výborné.
Znovu vzala první dopis a přečetla si ho dvakrát ještě jednou, pomalu, s restaurátorskou pozorností: kontrolovala v šikmém světle, zda pod inkoustem není tužka, ve skladech, zda nějaký text nezašel do rýhy, a — nemohla si pomoci — hledala slovo, které přicházelo po jak vy—, které tam nebylo, nikdy tam nebude, což byl právě ten smysl.
Přeložila ho podle jeho vlastních skladů a položila zpět na ostatní.
Venku na ulici za vnitroblokem projela tramvaj a její zvonek dolehl dovnitř skrz sklo, dva lehké tóny, beze spěchu. Kaštan se ve tmě pohnul a jeden poslední list, opozdilý, se pustil.
Eva si pomyslela: Zjistím, kdo jste.
Neřekla to nahlas. Nepotřebovala to. Byt byl tichý a krabice otevřená a dopisy tady, a ona už — pochopila to teprve teď, na studené podlaze bytu, který si pronajala, aby se v něm schovala — přestala se schovávat.
Čtěte dál — stáhněte si zdarma PDF nebo EPUB výše.